Aktuálně jste ukončila své dvacetileté působení městské kronikářky, nemůžu se tedy nezeptat, jak teď využijete více volného času?

Kroniku jsme dělaly spolu s paní Miladou Mazurkovou, ale věk člověk nezastaví a jak se říká, nemoci nechodí po horách. Končíme z  těchto důvodů nerady, ale musíme se věnovat zdraví a  svým bližním, kteří nás potřebují. Věřím, že se vše opět v dobré obrátí a budu se nadále zúčastňovat společenských aktivit, jako jsou: rada seniorů, sousedská setkání, přeshraniční setkávání a další akce ve městě. Teď je samozřejmě nejaktuálnější situace po povodních, která všechno zkomplikovala.

Na co se nejvíc těšíte, že se stane v Jeseníku?

Až se život po povodních zase vrátí do normálu, věřím, že navážeme tam, kde jsme byli. Těch rozjetých věcí je tady několik. Osobně jsem se třeba účastnila přípravy Plánu udržitelné mobility města, který má dlouhodobě usilovat o  příjemnější pohyb po městě, dává důraz na jiné druhy dopravy než jen jízdu autem. Hodně lidí si tady přeje, aby město nebylo tolik zasekané automobily nebo aby se třeba neprojíždělo náměstím. Hlavně v létě je město ucpané, nebo když se někde něco opravuje a  jsou uzavírky. Volnější a vzdušnější pohyb po městě by mi určitě udělal radost. Souběžně samozřejmě vnímám potřebu lidí zaparkovat u domu nebo při různém vyřizování, parkování v lázních je také problém. Napojení města na okolí je omezené, zrušily se některé stěžejní dálkové autobusové spoje, které tu vždy byly. Na tomto plánu spolupracuje s městem spousta organizací, diskutuje se každý detail či nápad. Jsem ráda, že jsou brány i  mé připomínky, které vznáším pouze jako cyklistka a pěší seniorka.

Kromě dopravy a  dostupnosti, jaká další témata vás ve městě dlouhodobě trápí?

Jsou to třeba sociální služby pro potřebné a seniory. Chybí lůžka a pokoje pro seniory, důstojné bydlení pro starší, kteří by uvolnili byty pro mladé. Pak také na první pohled malicherná věc, jako jsou veřejné toalety ve městě. Což zase souvisí s problémy s bezdomovci, kvůli kterým ty toalety vlastně nejsou možné. Pořád si umím představit, že se bude trochu více pozornosti upírat i na podporu místní kultury. Máme tady hodně šikovných a nadaných lidí, umělců, kteří dle mého nedostávají tolik prostoru, a přitom je co vystavovat nebo prodávat. Na místní kulturu chodí rádi místní lidé a nejen ti. Myslím si, že už děti od školky by měly ukazovat světu, co umí, roste tím láska k městu a utužuje vztah. Ve městě je i několik míst, která by si zasloužila zvláštní pozornost – máme tady nevyužité bývalé průmyslové areály, ocelovky, areál, kde dneska sídlí Woox. Přímo v centru jsou za plazma centrem už od devadesátých let dvě budovy ve velmi špatné stavu, ale nic se s nimi neděje.

Na čem naopak může město stavět, když vzhlíží do budoucnosti? Co vám tady v posledních letech udělalo největší radost?

Myslím, že můžeme stavět na výhodách malého města, kde se všichni znají, kde nejste anonymní, kde vždycky na náměstí natrefíte na někoho, s kým si chcete popovídat. To se skvěle povedlo v posledních letech, posilovat vztahy a  komunitní život. Změnu přineslo hlavně založení spolku Sudetikus, aktivity a akce, které v posledních letech město oživily. Další aktivitou, kterou jsem ve městě uvítala, je English Coffee, při kterém se setkávají starší i  mladší lidé, kteří společně diskutují anglicky, aby si tento jazyk osvojili či nezapomněli. K lepším vztahům přispěla také  sousedská setkání na našem sídlišti. Jednou ročně se nás sejde několik desítek, máme se rádi a  pomáháme si. Je to také jedna z věcí, která pomáhá překonávat i těžké chvíle, které nyní přišly. Pak je tady snad ta největší výhoda Jeseníku, úžasné prostředí a příroda na dosah ruky. Vyjdu ven, vidím hory, všude kolem je zeleň, kdo to má?

Jen pro nádherné okolí se člověk většinou nestěhuje, i když to je důležitý aspekt života. Co přivedlo do Jeseníku vás?

Přišli jsme sem s manželem ze Šumperku v roce 1973 a  od té doby jsem toho ani jednou nelitovala. Manžel si tady našel práci, která odpovídala jeho kvalifikaci. Jeseník byl tenkrát zcela jiný. Zažila jsem tehdy v Jeseníku asi největší boom. Byla zde možnost získat pohraniční slevy na stavbu domu, tudíž se stavělo ve velkém, rozvíjela se kultura a služby, byly kladeny větší požadavky na školství a sport. Ráda a spokojeně tady žiji dodnes, nikdy jsem nemyslela na to, že bych chtěla žít jinde. Napadá mě ještě jeden příměr, který ukazuje přednosti Jeseníku. Máme rodinu v USA, a  když vnuk ve škole na téma, kde by chtěl žít, napsal Czech Republic – Jeseník. K tomu není co dodat. Děti se tady můžou cítit šťastně, bezpečně a beze strachu běhat po městě i  po okolí. To je dnes hodnota, která není všude samozřejmá. 

Dal by se podle vás Jeseník, jaký jej chcete mít za několik let, popsat třemi slovy?

Místo pro radost.

Za rozhovor děkuje Jan Dittrich (redakční úpravy Michal Sobek) 

Pozn.: Rozhovor je redakčně upraveným a  autorizovaným přepisem strukturovaného rozhovoru, který proběhl při tvorbě strategického plánu města.